Můj dlouhodobý, osobně podepsaný politický manifest — nezávislý na jakékoli straně, psaný za sebe. Česká republika dlouhodobě patří mezi země s nejvyšší spotřebou alkoholu na světě. Náš dluh vůči další generaci narůstá každým rokem, kdy s tím nic neděláme.
Nezáleží na tom, koho volíte, kolik vyděláváte ani kde žijete.
Tohle se prolíná každou českou rodinou — naší, vaší, sousedovou.
Jsme na jedné lodi.
Jde mi především o to, aby si děti od malička neudělaly představu, že konzumace alkoholu a hazardu je něco normálního.
Všechno ostatní v tomto manifestu — fakta, grafy, návrhy, námitky — je jen
nástroj k téhle jediné věci. Děti vidí svět takový, jaký jim ho ukážeme.
Pokud je první obraz dospělosti regál piva u vchodu do obchodu a reklama na sázení
v poločase zápasu, vyrostou s tím, že to tak prostě má být.
A to už pak opravdu tak má být — protože si tak rozhodne sama
dospělá generace, kterou jsme jim vyprodukovali.
Nechci, aby když přijde dítě o Vánocích do supermarketu, vidělo hned u vchodu na jedné straně věžák z beden piva a na druhé straně bedny šampaňského. Jaký si udělá závěr — a jak dopadne, až dosáhne plnoletosti?
Než někdo začne číst čísla a námitky, chci, aby věděl, odkud přicházím. Nejsem zastáncem státu, který lidem říká, co mají dělat. Pravý opak je pravda. Existuje ale jedna oblast, kde má stát povinnost zasáhnout — a tady ji popíšu.
Stojím na pravicových hodnotách. Dospělý člověk je svéprávný a stát mu nemá co nařizovat, co má jíst, pít, číst nebo si myslet. Pravicová politika znamená důvěru v jednotlivce, ne v úřady.
Většinu regulací, které dnes na občany doléhají, považuju za nadbytečné. Daňové, byrokratické i morální. Méně státu, více člověka.
Existuje úzká kategorie produktů, na kterých si lidé záměrně vytvářejí závislost — alkohol, hazard, později tvrdé drogy. U závislého člověka přestává platit svobodná volba. Je to droga, která rozhoduje za něj.
A pokud je terčem dítě, jehož mozek ještě dozrává a kritické myšlení teprve roste, nemá vůbec šanci. Tady svoboda jednoho končí — protože okrádá o svobodu druhého. Toto je legitimní pole pro stát.
Systémová opatření, která vyžadují změnu zákonů a národní rozhodnutí. Mířím s nimi do vyšší politiky.
Nejde o pocity. Tato čísla pocházejí z dlouhodobých studií WHO, OECD, evropského projektu ESPAD a českého Národního monitorovacího střediska pro drogy a závislosti.
Z desítek možných nástrojů identifikovala WHO jako prokazatelně nejúčinnější právě tato tři: cena (spotřební daň), dostupnost (omezení prodeje) a zákaz reklamy. Česká republika dnes systematicky neuplatňuje ani jedno z nich.
Když srovnáte čísla vedle sebe, kontrast je tak velký, že už nejde mluvit o „kulturních zvláštnostech". Tohle je rozhodnutí. A je odložitelné jen do dalšího rána, kdy se další dítě napije.
Tyto dva body považuji za nejvýznamnější systémové páky. Nezakazují dospělým konzumaci — ale mění prostředí, ve kterém vyrůstají naše děti.
Alkohol není běžná potravina. Prodej povolen pouze ve specializovaných prodejnách — oddělených od supermarketů, večerek a běžné obchodní sítě.
Konec reklamy na alkohol a hazard ve všech mediích — televize, rádio, internet, sociální sítě, venkovní reklama, sport, kultura.
Tohle není abstraktní téma z brožury. Stačí si pustit fotbalový zápas, hokej, biatlon, Tour de France nebo závody F1. To, co se mezi poločasy odehrává v reklamních blocích, je systém, jaký by nikdo nedovolil u tabáku — ale u alkoholu a hazardu ho tolerujeme.
Pivovar. TipSport. Další pivovar. Sazka. Aperitiv. Fortuna. Whisky. Chance. Po dvou minutách reklam zhlédne divák — včetně toho dvanáctiletého u táty na gauči — sekvenci, která mu vysílá jediné poselství: tohle k pravému fanouškovství patří.
Lákají ke konzumaci a k výdajům, ze kterých se statisticky nelze dopracovat k zisku. Sázkařský průmysl není férová hra — je to služba, kde provozovatel matematicky musí vyhrát. A vždycky vyhraje.
Sázení nelze „naučit". V regulérní sázkové kanceláři je výsledek dopředu daný tzv. marží sázkové kanceláře. Čím déle hraješ, tím jistěji prohraješ.
Je to obludná mašinerie, která musí skončit.
Je to buď oni — nebo naše děti.
Nejsem naivní. Vím, že tenhle program rozzlobí lidi s velkými penězi a velkým vlivem. A vím, jakou silou se budou bránit. Považuju za nutné to říct nahlas — než to udělá někdo za mě.
Jdu čelem proti průmyslu s ročním obratem přes sto miliard korun, s profesionálními lobbisty v Praze i v Bruselu a s marketingovými rozpočty ve stovkách milionů. Vím, jaká odpověď přijde — nálepky, studie placené průmyslem, mediální tlak.
A přesto to někdo udělat musí. Když nikdo z politiků nedokáže říct nahlas to, co každý lékař, učitel a rodič ví — pak je to moje povinnost to říct. Děti dorostou rychleji než politická odvaha.
Stojím za tím, co tady píšu — i kdyby mě to mělo stát politickou kariéru, klid, nebo přátele v určitých kruzích. Cena za neudělání ničeho je vyšší. Platí se na dětech.
Tenhle program vzbuzuje emoce. Slýchám pravidelně stejné námitky. Tady jsou nejčastější — a poctivé odpovědi, opřené o data, ne o ideologii.
Na úrovni města Tábora má politik nástroje, které jiní nemají. Tady chci řešit konkrétní místní problém, který znám zevnitř.
Globální regulace alkoholu a hazardu má smysl jen tehdy, když má mládež kam jinam jít. Pokud zavřeme jednu stranu — musíme otevřít druhou. A v Táboře máme co napravovat.
Jsem členem ODS a v komunálních volbách kandiduji za uskupení Společně pro Tábor, které tvoří ODS, KDU-ČSL a TOP-09. Tento dokument je ovšem můj osobní politický manifest — nepředstavuje oficiální program ani jedné z uvedených stran ani koalice. Za tyto návrhy ručím sám.
Když jsem byl mladý, bylo kam zajít a kde se družit. Kulturák, klubovna, sál u sokolovny, místo s pingpongem, taneční odpoledne. Vědělo se, kam jít.
Dnešní mládež nemá žádné prostory, kde by se mohla bezpečně scházet. Všechny kulturáky přešly do soukromých rukou — a soukromníci je buď pozavírali, nebo změnili na jiný provoz.
Pak se ptáme, proč mladí tráví večery na ulicích, v nákupních centrech nebo u herních automatů.
Trend nelze přehlédnout. Od roku 1989 počet kulturních zařízení, do kterých veřejnost mohla bezplatně nebo levně vstoupit a kde se mladí mohli neformálně scházet, klesl přibližně na třetinu. Graf níže ukazuje vývoj v okrese Tábor.
Tohle nejsou domněnky. Procházel jsem dobový tisk, městské archivy a publikace. Tyto budovy ztratily veřejnou roli — a každá má svůj příběh.
Novorenesanční palác z let 1894–95 postavený táborským střeleckým spolkem. Téměř od počátku centrum společenského života — restaurace v přízemí, rozlehlý taneční sál v poschodí, koncerty a plesy.
Po válce v roce 1945 znárodněna a předána do správy města. Koncem 80. let uzavřena kvůli rekonstrukci, která se zastavila pro vleklé restituční spory. Budova prakticky vypadla z provozu na téměř dvě desetiletí.
V roce 2003 prohlášena ministerstvem kultury za kulturní památku. Rekonstrukce dokončena až v r. 2006. Dnes v soukromých rukou, slouží převážně komerčním a svatebním akcím — pro mládež a pro veřejnost už to není.
Otevřeno 1924 jako Bio invalidů. Během dvacátého století změnilo několik jmen — Bio Lucerna, Viktoria, nakonec Kino Svět. Klíčové kulturní místo pro generace Táborských.
Začátkem 90. let se restitucí vrátilo rodině Mašíkových. Rodina kino krátce pronajímala, později se rozhodla prodat. Když se kupec nenašel, mělo se z budovy stát „skladiště nábytku". Tábor mohl o kino definitivně přijít.
V roce 1998 město po dlouhých jednáních budovu od restituentů zpětně vykoupilo a předalo do správy Sportovních zařízení města Tábora. Kino zachráněno — ale jen díky tomu, že se město zapojilo. Tržní logika by ho proměnila ve sklad.
Druhé táborské kino vedle Kina Svět. Otevřeno v roce 1946 jako Bio Zborov, po roce 1948 přejmenováno na Kino Oko. Dvě generace Táborských sem chodily v sobotu odpoledne.
V 90. letech zaniklo úplně. Jeho prostory nahradilo rozšíření městské knihovny — z kulturního prostoru pro stovky lidí jednorázově se stalo zázemí pro tichou individuální aktivitu.
Knihovna je hodnota — ale Tábor přišel o jeden ze dvou prostorů, kde se lidé scházeli společně. A žádný nový kulturní prostor nevznikl jako náhrada.
Dnes soukromé „multifunkční centrum" v historickém jádru — kanceláře, restaurace, kulturní akce, dětský koutek. Provozuje SORETA, využití je tržní.
Pro veřejnost znamená komerční akce a pronájmy. Pro mládež, která hledá levný prostor na zkoušení kapely, taneční kroužek, klubovnu skautu nebo deskové hry — nepoužitelné. Soukromý vlastník na to nemá důvod přistoupit za netržní ceny.
Nevyužitý prostor na Svaté Anně v Měšicích má potenciál stát se místem, kam se lidé rádi vrátí. Navrhuji zde vybudovat relax zónu s koupalištěm, zelení k posezení a občerstvením — dostupné, bezpečné a bez hazardu, místo setkávání pro všechny generace.
Není férové zakázat reklamu na alkohol a oddělit prodej — a zároveň neudělat nic pro to, aby měli mladí kam jít. Tyto dva programy jdou ruku v ruce.
Všechna výše uvedená čísla pocházejí z veřejně dostupných odborných studií a oficiálních statistik. Žádný odhad „od oka".
Dospělý člověk si může a má rozhodovat sám za sebe. Stát ale rozhoduje o tom, v jakém prostředí vyrůstají děti — co vidí jako normu a co mají na očích každý den. To je ta odpovědnost, kterou nemůžeme delegovat na trh.